Jak ses ke svému oboru na ZUŠ dostal/a? Co tě k němu přivedlo?
Na violoncello jsem začala hrát ve dvanácti letech. Předtím jsem se věnovala hře na klavír a na jednom z koncertů vystupovala i slečna s violoncellem, já se okamžitě zamilovala do jeho krásného tónu. Od té chvíle jsem si přála na něj také hrát, ale trvalo mi nějakou dobu přesvědčit rodiče, že to myslím opravdu vážně. Když pak přišla paní učitelka Mikulášková s nabídkou, že by mě ráda učila, neváhala jsem a šla do toho.
Co pro tebe ZUŠ Veveří znamená?
ZUŠ Veveří mě nejvíce oslovila tím, že se tam pořád něco děje. Měla jsem spoustu příležitostí k hraní na místech o kterých jsem dřív ani nesnila. Díky tomu jsem se nejen zlepšila ve hraní, ale hlavně mám spoustu skvělých zážitků, na které jen tak nezapomenu. Ve škole je moc příjemná atmosféra a rozhodně bych ji všem doporučila.
Kdybys měl vybrat jeden silný zážitek nebo moment, který si zapamatuješ – jaký by to byl?
Jedním z nejsilnějších zážitků pro mě bylo když jsem mohla hrát s Filharmonií Brno v Janáčkově divadle a později i s Českou filharmonií v pražském Rudolfinu. Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu takovou příležitost stát na jevišti vedle profesionálních hudebníků a hrát v tak krásných sálech, které mají svou jedinečnou atmosféru. Skladby které jsme hráli byly sice náročné, ale zároveň opravdu krásné. Bavilo mě ponořit se do hudby a být součástí něčeho tak velkého. Každý koncert i zkouška mě hodně naučily, nejen po hudební stránce a budu na to vzpomínat do konce života.
Jaká byla tvoje největší výzva? A co ti pomohlo ji zvládnout?
Největší výzvou pro mě byl projekt s Českou filharmonií. Hráli jsme dlouhý a náročný program, který vyžadoval hodně času a soustředění. Ve stejném roce jsem ale maturovala, takže bylo opravdu těžké skloubit přípravu na koncerty a školní povinnosti. Občas jsem měla pocit, že se z toho zblázním, ale naštěstí všechno dobře dopadlo. I když to bylo náročné období, naučilo mě to hodně o organizaci času a jak důležité je nevzdávat se, když člověk dělá něco, co ho opravdu baví. Dnes na to vzpomínám s vděčností nejen kvůli samotnému koncertu, ale i kvůli tomu, co mi tato zkušenost dala do života.
Magdalena vyrůstá v hudebnické rodině – po mamince pochází z rodu Kašpaříků, po tatínkovi z rodu Bártků. Hudba ji provází odmala, a už jako malá hrála výborně na klavír. Přestože byla přijata na konzervatoř, rozhodla se klavír nestudovat. Místo toho si ke gymnáziu zvolila nový nástroj – violoncello. Okouzlilo ji svou barvou, zvukovými možnostmi a hlavně rozmanitostí uplatnění. Magdalena k hudbě přistupuje s přirozenou zvídavostí a hloubkou. Nepřijímá skladby jen tak – přemýšlí o nich, hledá jejich kontext a smysl. Její hra je proto vždy autentická a přesvědčivá. V jejím absolventském výkonu se to odrazilo naplno. Na našem pódiu zaujala svou přítomností – čtyřikrát vystoupila s Filharmonií Brno a i v roce 2025, kdy nehrála, na ni hráči orchestru s vděčností vzpomínali. V tomtéž roce školu reprezentuje v projektu s Českou filharmonií pod vedením Petra Altrichtera. Opakovaně bodovala v soutěžích MŠMT, ale nikdy se tím nechlubí – je tichá, pracovitá a pokorná. Ačkoliv se nechce stát profesionální hráčkou, byla přijata do orchestru Mladí brněnští symfonikové – a s sebou si nese nejen talent a pracovitost, ale i otisk toho, co u nás na ZUŠ Veveří zažila. Magdalena je pro nás ztělesněním vnitřní hudební kultury. Není hlasitá – ale slyšet je vždy.
Věra Mikulášková
