Jak ses ke svému oboru na ZUŠ dostal?

K trubce jsem se dostal tak nějak přirozeně. Moji rodiče sice jako malí na nástroj hráli, každopádně nikdy jsem nedostal povelem, že bych na něco nutně musel hrát, i když tu vždy z jejich strany bylo jemné popostrkování. Nakonec jsem ve 4. třídě nastoupil na jinou ZUŠ na zobcovou flétnu, na kterou jsem hrál 3 roky. Nikdy mi ale nepřišla natolik zajímavá, abych u ní vydržel, a tak jsem hledal nějakou alternativu. Po nějakém rozmýšlení nakonec padla volba na trubku, přičemž v té době bylo rozhodujícím to, že by to dobře znělo s bratrovým saxofonem. A i když by se to dalo nazvat takovým výstřelem do tmy, dnes bych si sám sebe s jiným nástrojem nedokázal představit.

Co pro tebe ZUŠ Veveří znamená?

Kdybych měl hledat slovo, které by moje pocity vystihlo nejlépe, byl by to klid. Ať už se zdá život sebevíc hektický nebo na mě nakládá povinností, kolik chce, vím, že vždy když jsem na zušce, byť jen na tu krátkou dobu, všechny problémy zůstanou za těmi velkými vstupními dveřmi a já jsem tam, kde mě nic netrápí.

Jaká byla tvoje největší výzva?

Před několika lety jsem začal stagnovat. Byl jsem u hraní pořád extrémně zatnutý a vůbec se mi to nedařilo odbourat. Řekl bych, že klidně i 2 roky jsem neviděl žádný progres a postupně se dostal do fáze, kdy pro mě bylo hraní spíše povinností a chození do hodin další pakárna, než budu moct jít domů. Byly tu i časy, kdy jsem si říkal, že to pověsím na hřebík. A upřímně řečeno, dnes nemůžu být šťastnější, že se tak nakonec nestalo. To hlavně díky, a musím z celého svého srdce říct, mému úžasnému učiteli Tomáši Prokopovi, který se mnou musel mít neuvěřitelnou trpělivost, a jsem mu za to nesmírně vděčný. Koneckonců, byl to jeho nápad, že jsem, už před víc než rokem, začal hrát na bastrubku, díky které jsem ten problém dokázal odbourat a konečně zase našel ve hraní zálibu, dokonce větší než kdy předtím.

Na co jsi během svého působení nejvíc hrdý?

Definitivně právě na to, že jsem s trubkou neskončil, a na svůj progres, kterého jsem za ten rok dosáhl. I když to, podle mého názoru, není nic přelomového, každý den mám díky tomu chuť se dál zlepšovat a hrát, ať už na bastrubku nebo posledních pár měsíců opět i na tu normální.

Co bys poradil mladším žákům, kteří na ZUŠ začínají?

Pokud se dostanete do podobné situace, což nejsem ani zdaleka jediný, nevzdávejte to. Vždycky je tu cesta ke zlepšení, jen ji musíte najít. I když ta cesta může být trnitá, pevně věřím, že pokud vytrváte, tak až budete starší, budete vděční nejen těm, kteří vás podporovali, ale i sami sobě, že jste to nevzdali. Nakonec, hrajete přece hlavně sami pro sebe.

Kam máš namířeno dál?

Kam mé cesty vedou, zatím nemám moc ponětí. Žádné velké vytyčené cíle nemám. Jediným mým snem je, abych mohl svým hraním dělat opravdovou radost nejen sobě, ale do budoucna třeba i ostatním. Od toho přece hudba taky je, aby nám dělala radost.

Jakub již šestým rokem studuje hru na trubku, v současné době se zaměřuje na hru na basovou trumpetu. Po celou dobu studia se projevuje jako mimořádně spolehlivý a zodpovědný žák, který je vždy pečlivě připraven. Aktivně a ochotně se zapojuje do komorní hry, pravidelně reprezentuje školu při vystoupeních, například na vítání občánků. I při náročnějších situacích a drobných neúspěších si zachovává pozitivní přístup, nevzdává se a snaží se na sobě neustále pracovat. Je cílevědomý, vytrvalý a má krásný vztah k hudbě. 

Zároveň je kamarádský, vstřícný a přirozeně pozitivně působí na své okolí. Svým chováním, přístupem ke studiu i ochotou reprezentovat školu je výborným příkladem pro ostatní žáky a důstojným reprezentantem školy.

– Tomáš Prokop –