ROZHOVOR – akordeonista Denys Povoznikov
Jak Tě napadlo věnovat se akordeonu, kdy ses k tomu dostal a jak se to stalo, že jsi u toho vydržel?
To je dobrá otázka! Začal jsem hned na škole akordeonem, maličkým knoflíkovým. Hudba mě lákala odjakživa. Moje babička z mamčiny strany hezky zpívá. Má krásnou ukrajinštinu, takovou literární. Zpívala lidové písničky i estrádu, když vařila… Když jsem byl malý, bydlela s námi, aby mamce pomáhala. Taky jsem vytahoval pásky z kazet, když odešly na tržiště. Moje první setkání s akordeonem bylo na půdě, kde jsem ho našel, ale hodně klapek nehrálo, takže ruce pryč! A pak, když jsem nastupoval do školy (byla to základka, víceletý gympl a ZUŠka v jednom), měli jsme si povinně vybrat nástroj. Předtím byl koncert pro uchazeče, protože děti v tomto věku ještě neví, co je hudba a na co chtějí hrát. Já jsem na ten koncert nechtěl, říkal jsem: „Půjdeme radši domů.” Nejprve hráli klavíristi a já jsem hned odkýval, že na to půjdu. Pak hrál jeden houslista a na klavír jsem hned zapomněl. Ale to ještě nebylo ono. Pak, v závěru, hrál akordeonista na knoflíkový akordeon. Hrál skladbu, se kterou jsem pak já nastupoval na konzervatoř.
Byl to žák mojí paní učitelky. Nevšiml jsem si to nejdřív, ale chyběl mu prst, ukazováček. Jednou když byli na chalupě, maličko se poranil na cirkulárce, a protože měl cukrovku, nehojilo se to. Skončil někde v Kyjevě v nemocnici a nakonec o prst přišel a šok - už nikdy nebude moct hrát. Ale paní učitelka byla v pohodě, hlavně ať se vrátí. On s obavou, s brekem přišel a ona mu řekla: „Vezmi akordeon. Kdo ti řekl, že už nebudeš moct hrát? Potřebuješ na to čtyři prsty. Použij palec!“ On pak vystudoval konzervatoř… byl pro mě velkou inspirací.
On měl stejnou učitelku jako Ty? Vypadá, že si uměla se vším poradit.
Ano, ano... No… ta byla krutá :-D Přísná, ale spravedlivá. A hodně toho, co mám v životě a co jsem dosáhl, je díky ní. Už jsem jí to říkal.
Taková zpětná vazba musí učitele potěšit!
Včera jsem dostal takovou hezkou zpětnou vazbu. Přišla jedna holčička do hodiny a říká: „No já se tak těšila na tu hodinu akordeonu! A málem jsem nešla, mamka říkala, že jsem zlobila a za trest mě omluví a nepůjdu.“ Chápeš? Je trest nejít na akordeon! „A já mám ty hodiny tak ráda!“ Uznávám, je to trochu herečka :-D Ale bylo to milé!
Co Tě na učení nejvíc baví?
Vidět, jak se děcka vyvíjejí. Když je to ten první rok, je důležité, aby pracovali. A pak po půl roce už umíme zahrát konečně doprovod, nějaké jednoduché písničky. Do té doby se učí sedět, kde si to opřít, osamostatňovat prsty, ovládání nástroje – má 7 nebo 8 kg! Ale i když to vypadá, že to není pro malé, tak já říkám, čím dřív začít, tím líp. Pro děti Jsou i menší akordeony. Doma mají jeden, ve škole druhý, aby to nemuseli nosit. Škola je půjčuje.
A jaký je rozdíl mezi klávesovým a knoflíkovým? Mají stejný rozsah?
Právě že ne. V levé ruce mám vždycky akordy. V pravé mám u klávesového dvě oktávy, ale tady jich mám víc! (vůbec nevím kolik, pan učitel předvádí akordeon a hraje tam toho hodně! – pozn.red.). A víš, co ještě mám? Rejstříky, jako varhany! A dražší akordeony mají tlačítko, konvertor, a v levé najednou nemáš akordy, ale melodický bas. Když nemám konvertor, nemůžu na to hrát Bacha, tu starou muziku…
Taky je rozdíl mezi značkami. Tak jako nemáš dvoje stejné housle nebo dvě stejné kytary, tady je to stejné. Italské firmy, to je jemnost, ženskost, Itálie prostě. A Rusáci, to je drsnost, to jsou basy. A česká Delicia, to je krásný nástroj, jen škoda, že s těmi knoflíky toho moc nedělají.
Hodně lidí se ptá, na co se hraje líp – no na knoflíky! Tóny nejsou tak daleko od sebe jako na klávesách. A děti hrají 9 let na klávesový nástroj a pak si stejně na konzervatoř musí pořídit knoflíkový. Proto je moje vize mít aspoň nějaké takové nástroje i ve škole. Když budu mít šikovného hráče, který by mohl na konzervatoř nebo na nějakou mezinárodní soutěž, ať jsme na to připravení a nemusí to být takový šok. Tak se snažím, aby tu v tom "autoparku" něco takového bylo.
Fakt můžeš hrát na akordeon skladby pro varhany?
No jasně! Tomu se říká transkripce. I klavírní zahraješ. Na absolventském koncertě jsem hrál Čajkovského. Ale to klavíristi neslyší rádi. Ale ne všechno se dá, nemám pedál. Musím podchytnout a táhnout.
Jak ses dostal k nám na školu? A vlastně do Česka…
Přišel jsem v roce 2018, ze základky na konzervatoř.
A proč do Brna? Když je u vás tolik hudebních škol.
Bylo více důvodů. Od toho roku 2014 ta situace… bylo to pořád horší. Taťka sem jezdil, má tu trvalý pobyt. Už tu bydlí i babička i sestra, té bude 15, ta bydlí s taťkou.
Jak se ti tu zvykalo? Bylo to „hudba nás spojuje“? Nebo tě taťka seznámil? Nebo to bylo náročnější?
Mě nikdo s nikým neseznamoval, mě přivezli, byli se mnou tak maximálně týden a pak jsem byl sám na intru. Nová škola, nové město, nový stát, nevím nic… mám nový nástroj, rozhodně větší. Nevíš, co dřív, jazyk, hra na nástroj, ostatní předměty? To bylo šílené.
Takže Ty jsi tu 7 let a za tu dobu jsi stihl krom studia nastoupit na čtyři školy jako učitel? To teda jedeš!
Takhle jsem nad tím teda neuvažoval! Teď dodělávám konzervatoř a učím. V pubertě jsem si myslel, že budu jen hrát, ale tady v Česku se moc neví, co s námi, kam nás zařadit. A jak jsem zkusil práci v ZUŠkách, tak teď chci dělat obojí. Práce s dětmi mě baví.
Vnímal si, že češi jsou jako národ jiní?
Vždycky to záleží na člověku. Patnáct let jsem žil na Ukrajině, tady sedm. Národnost mi o člověku nikdy neřekla nic. Spíš to, co říká. A pak hlavně to, co dělá.
Jaké máš oblíbené jídlo?
Krabí salát.
Stíháš ještě něco jiného? Něco na odreagování?
Tak filmy. Marvel – Avengers, teď prý bude ta Fantastická čtyřka, ale já tomu moc nevěřím, že to může být stejně dobré jak jednička. Ale mám rád i staré filmy ze sovětské doby, i americký filmový popík třeba od devadesátek, kriminálky jsou taky dobré...
Co Ti na hodině zvedá náladu?
Když něco řeknou! :-D Hrajeme, hrajeme a najednou to nějak okomentují. Co myslí, to říkají! Ale záleží. S introverty je to trošičku těžší. Když se zeptáš, jak se máš, on na to, že dobře. A třeba Julinka ve Vyškově, té se zeptáš a jede, valí. Hudba předpokládá, že bys měl přes nástroj nějak uvolnit ty emoce. A u těch introvertních dětí vidíš po čase více uvolnění, více odvahy, občas řeknou vtip. A to mě baví. Vidět, jak se vyvíjí.
Je to práce, která není vidět. Ve škole jich je plná třída, ale tady v ZUŠ s dětmi můžeme pracovat individuálně. Proto mám tak rád svou paní učitelku. Nebyly to jen hudební hodiny, učila mě také základním věcem života.
Jaké předpoklady musí mít dítě, které chce hrát na akordeon?
Fyzické předpoklady. Byla tu ale i drobná holčička a díky odhodlání to šlo, i když to bylo náročné. Jednou jsem to z ní sundal a ona se tak chytla: „Au, mě bolí zadek“! Ale neodradilo ji to. Akordeonisty bude Vždycky bolet zadek.